Beskydská sedmička 2015 aneb Do třetice všeho dobrého

Přechod Beskyd známý jako B7 se konal letos pošesté. S lehkou hrdostí dodávám, že poslední tři ročníky byly spojeny i s mou účastí. Nebyly to sice kdovíjaké výkony, při premiéře páté místo v kategorii a vloni jsem došel diskvalifikován sám, když kvůli zdravotním problémům vzdala parťačka Katka.

Nejsem sice kdovíjaký běžecký zázrak, nicméně když už chodíte po světě víc jak 55 let, dá se předpokládat, že podobných „bláznů“ ochotných pouštět se do ultraběžeckých dobrodružství je přece jen méně a proto i šance na pěkné umístění je přece jen vyšší než u mladíků pod padesát. A jelikož už vloni na čtyřiadvacetihodinovce jsem si ověřil, že lze dosáhnout i na onu pověstnou „bednu“, mým cílem nemohlo být nic jiného, než se opět pokusit o podobný kousek.

Bylo ovšem jasné, že to nebude nic lehkého: Konkurence je přes to přese všechno stále silná, některým výkonným čtyřicátníkům se věk přehoupl přes magickou hranici 50 let a budou mě tedy dělat v kategorii společnost a závod je to dlouhý a nevyzpytatelný, za těch mnoho hodin se může stát cokoliv. Jedním z nejdůležitějších rozhodnutí při snaze dosáhnout top výsledku je správný partner. To platí obecně a pro Beskydskou sedmičku zvláště. Vybral jsem si kamaráda Pavla, urostlého třicátníka s velkými zkušenostmi z tohoto závodu. Přestože nepatří k pravidelným účastníkům ultra-závodů, věděl jsem, že se na náš společný čundr dokáže perfektně připravit. Navíc mě vyhovuje jeho bezkonfliktní, empatická a přátelská povaha, o čem jsem měl možnost se přesvědčit už na své premiéře B7 v roce 2013.

Dlouhodobá příprava na vrchol sezony započala už na jaře. Se svými výkony na stovce v Holandsku i na Perun Skymaratonu jsem byl docela spokojen. V létě už to bylo horší. Tropické teploty (a pracovní problémy) se podepsaly na lehkém výpadku v tréninku, na Čtyřlístku jsem v cíli zkolaboval a na Slezském maratonu mě zase dost trápily křeče. Ještě týden před závodem jsem velmi těžce snášel tropické teploty. Nezbývalo než poprosit jmenovce, sv. Petra, aby už konečně poslal nějakou studenou frontu… A… – byl jsem vyslyšen a na sobotu vyšlo ideální počasí.

004a

Po prezentaci ve Frýdlantě

Nastal den D. Od svých pracovních povinností jsem si dal pohov. V klidu jsem se zabalil, ve Frýdlantu společně s kamarády vyřídil formality, pokecal se známými a brzký návrat domů využil k odpočinku. Večer jsem začal řešit rébus zvaný běžecký baťůžek. Vím, že občerstvovačky jsou perfektně připravené, vím, že od 20. kilometru mám problém cokoliv pozřít, přesto si zabalím tolik energetických tyčinek, magnesek, válečků hroznových cukrů, flaštiček specielního koktejlu a jánevímčehovšeho, že by to trochu skromnějšímu běžci stačilo na týden. Když jsem druhý den dorazil domů a zvážil si baťůžek, který už měl být vyžraný a prakticky prázdný, váží neuvěřitelné 3 kila! Ale to přece jen trošku předbíhám…

11992540_878440442251306_644477312_n

Na startu s parťákem Pavlem a se spřáteleným týmem z Bludovic

V Třinci to byla opět klasika – mraky lidu, stručné proslovy, dojemná hymna, blýskavý ohňostroj, trošku nervozita z neznámého, ale hlavně zima. S té jsem měl radost, protože jsem věděl, že by se mi v ní mohlo běžet dobře. Na sobě pouze trencle a triko s krátkým rukávem, čelenka, kompresky na nohou. Buch!!! Je odstartováno! První sporťáci někde v dáli se rozbíhají. Nám to trvá několik dlouhých minut, než se dlouhatánský had začne pozvolna posouvat. Běžíme. Sem tam se poohlédnu, abychom se v tom davu neztratili, ale Pavel mě sleduje. Do chůze přecházíme až vedle parkoviště u lanovky. Hůlky do ruky a společně s davem pícháme ostošest. První kopec je před námi, všichni mají ještě sil na rozdávání, tempo je vysoké. Asi ve třetině potkávám fotografujícího bráchu. Krátký pozdrav a supíme společně s Pavlem až nahoru na Javorový. Tam už je velká tlupa povzbuzujících. Zvony řinčí, vuvuzely bzučí, dlaně tleskají, hlasivky křičí. Atmosféra jak v cíli horské etapy na Tour de France. Občerstvuju několika doušky vody z camelu. Na vrchol Velkého Javorového to už není daleko. Střídáme běh s rychlou chůzí. Na vrcholu je připravena celá dlouhá řada pípajících krabiček. Organizátoři jsou připraveni na pořádný nával. Jenže nával se zatím nekoná. Vlčáci jsou vpředu a průměr patrně ještě funí pod Javorovým. V klidu přikládáme čipy, zelená světélka zablikají na další cestu do Řeky.

11998025_878033298958687_1780460974_n

Zdoláváme sjezdovku v Řece (foto Lukáš Podolák)

Před závodem jsem si připravil, vytisknul a nakonec i zalaminoval takovou menší vychytávku: Časový rozpis na celkový čas 15:35 s rozepsáním na jednotlivá kontrolní stanoviště. Mohl jsem mít tedy v průběhu celého závodu poměrně přesný přehled o tom, zda se nám ho daří plnit, zda máme nějakou tu minutu k dobru či jsme pozadu (a je tedy nutno přidat). Tak tedy – na vrcholu Javorového jsme měli asi 10 minut náskok. Bomba! Následuje prudký, ale poměrně krátký sešup, načež se dostáváme na pěknou širokou a velice dobře běhatelnou cestu do Řeky. Běh je to celkem slušný, sil je stále dostatek, nálada i stav vynikající. V Řece opět pípáme, doplníme tekutiny a směřujeme společně s dalšími a dalšími závodníky na Příslop. Máme před sebou další (a ne poslední sjezdovku). Celý dlouhý peloton závodníků se musel vtěsnat do uzoučkého hada. Není kde předbíhat, kolem dokola jsou maliníky a vysoká tráva a tempo, pravda, není z nejrychlejších. Nevadí, říkám si, do cíle je ještě daleko a ušetření trocha sil nemůže uškodit. Pomalého tempa dokonce využívám k občerstvení a schroupnu nějakou energetickou tyčinku. To mi ještě jde…

Dostáváme se na červenou značku a po několika desítkách metrů jsme na dalším kontrolním stanovišti. Tady se rozdělují obě kategorie a my, jakožto hobíci, se rázem ocitáme v jiném světě. Hučící, funící, frkající a pšoukající dav z Javorového je ten tam. Kolem tma, nikde nikdo, sem tam osamocená čelovka. Máme, co jsme chtěli – vyhnout se mase těl a v poměrném klidu ukrajovat další a další kilometry tohoto úžasného závodu. Seběh na Morávku byl v mých očích nějaký rychlý a prozkoumáním své zázračné tabulky jsem zjistil, že jsme zas o pár minutek svižnější. Dopřáváme si luxusu skoro prázdné občerstvovačky. Všude kolem hromady banánů, melounů, müsli a závodníků poskrovnu. Doplňujeme vodu do vaku, cpeme se vším možným, ale nejvíc jde banánek v soli. Na cestu ke Sviňorkám si dávám další tyčinku z mých vlastních zásob. Nálada zatím výborná, tělo poslouchá, jsme spokojeni.

Před námi se tyčí další a poslední sjezdovka. Sporadická světélka stoupajících borců nám jasně naznačují, že jsme se octli v širším čele závodního pole. Nad Sviňorkami se cesty sporťáků a hobíků opět a naposledy rozcházejí. „Profíci“ míří na vrchol Travného, my se dostáváme na traverzovou cestu pokrytou nepopulárním asfaltem. Zpočátku je to mírně do kopce, takže volíme rychlou chůzi. Běh nastává, až když se cesta láme. Využíváme nakloněné roviny a díky přitažlivosti zemské je náš postup poměrně rychlý a snad i úsporný. Kolena dostávají zabrat až v úseku od Přeláče do Krásné. Ale vidina další občerstvovačky nás žene tímto kamenitým úskalím bez větších obtíží. Na Krásné je živo – ostošest tady fotí Lukáš Podolák, potkáváme několik známých tváří, dnes v roli support týmů. Máme za sebou asi 27 kilometrů a já si uvědomuji dvě skutečnosti: čas máme proti předpokladům asi o 40 minut rychlejší, což je zpráva dobrá a zpráva špatná je ta, že na jídlo nemám ani pomyšlení. Z pestrého menu nabízeného organizátory jsem pozřel jedině trochu banánu. Jenže batoh je stále těžký, začínají mě z něho bolet záda, takže vytahuju nekompromisně půllitrovou plastovou láhev se svým zázračným koktejlem a pomalu, s nechutí ho do sebe naliju. No, dalo se to vydržet… Studené a propocené triko začíná studit, nezbývá než zvednut kotvy a pokračovat.

11992154_878032658958751_623211943_n

Občerstvovačka v Krásné (foto Lukáš Podolák)

Zpětně si uvědomuji, že si z výstupu na Lysou toho moc nepamatuji, mysl byla nějaká zatažená, začala se asi ozývat únava z probdělé noci. Také mě začala trápit intenzivní bolest zad. Kolena, stehna, nárty, prsty – vše bylo v relativní pohodě, ale záda byla cítit dost značně. Byl jsem z toho natolik rozhozen, že jsem dokonce začal přemýšlet o prášku na bolest. Avšak – odolal jsem! Na Lysé byla stále tma tmoucí, trošku foukalo, takže rychle – píp píp píp a hurá dolů! Náš běh nebyl nikterak rychlý, což jsme mohli porovnávat podle předbíhajících sporťáků, jejichž tempo mělo přece jen trošku jiné grády. Ale běh to byl a my se pomalu dostávali k jednomu z rozhodujících bodů celé trasy. Pokud máte na mysli Ostravici s teplou polívečkou, velice rychle vás vyvedu z omylu: Na „novém“ úseku těsně nad Ostravicí se běželo lesem s vlastním značením. Pavel běžel přede mnou a najednou – zakopnul o kámen a na dalším kameni, který se tvářil jako měkká zem, přistálo jeho padající koleno. Rázem byl na zemi, z hrdla mu vytryskla pěkná snůška vulgarismů a z rozseknutého kolena se mu začala řinout krev. Nevypadalo to vůbec dobře. Pavel zesinal, byl v mírném šoku. Muselo to ukrutně bolet. Sedl si na zem a snažil se oddálit příznaky šoku. Tak to je konec, zase to nevyjde, létaly mou hlavou myšlenky zmaru. Po chvilce se Pavel zvedl a se slovy, je to třeba rozhýbat, protože jinak to zatuhne a můžeme to zabalit, se rozběhl! Troufám si říct, že dost lidí by to zabalilo. Pavel se ale ukázal jako tvrďák. Klobouk dolů. Na Ostravici jsem se snažil sehnat nějakého zdravotníka, který by ránu aspoň vyčistil, ale dostalo se ujištění, že když to teče, tak to je ta nejlepší desinfekce… Jsem už ve stadiu, kdy jen z pomyšlení na jídlo se mi dělá špatně, takže podle toho vypadalo i mé občerstvení – vypil jsem trochu zeleninového vývaru, do baťohu strčil pár kousků banánů, snad jeden i snědl a po doplnění camelů se vydáváme na další pouť.

11995576_878031302292220_1580972994_n

S tímto zraněním běžel Pavel skoro 50 kilometrů (foto Lukáš Podolák)

Dole pořádně fučí, ale nepřevlíkáme se ani neoblíkáme další vrstvy. Po chvíli intenzivní chůze je zas teplo. Výstup na Smrk je náročný. Chtělo by se spát, pociťuji silnou únavu. No nic, nastal čas vyzkoušet nový prostředek proti únavě. Nasazuji sluchátka a pouštím si svůj nový miniaturní přístroj. Malý, ale šikovný. Ipod shuffle. Dnes je jeho premiéra „v boji“. A skvěle se osvědčil – hlava zabrala, rytmus mých starých dobrých fláků začíná rezonovat s tělem bojujícím s těžkou tratí. Zkratka nad Holubčankou, krkolomný výstup na sedlo a šup – jsme na Smrku! Další vrchol i těžká noc jsou za námi. Nahoře už je zcela vidět, čelovky už nebudou zapotřebí. Mezičasy ve svém itineráři už nesleduji, cítím ale, že náskok jsme už trochu promrhali. (Teď už vím, že se smrsknul na pouhých 10 minut). Moc se nezdržujeme a po kratičkém chodeckém úseku se opět rozbíháme. Je to sice asi takový běh raněné laně, což by sedělo spíše na Pavla, ale i můj běh vypadá asi stejně, ač jsem nezraněn. Z Polany je to takový nezáživný a nekončící seběh, ale statečně bojujeme a o půl osmé ráno jsme na další občerstvovačce. Vítá nás opět rozesmátý Lukáš Podolák (díky za foto!), já opět skoro nic nejím, ale pár banánků v soli do sebe přece jen nacpu. Pár jich vsunu do kapsičky batohu a hurá na Čertův mlýn.

7-210-fotografie-15-67

Někde na hřebenu Radhoště (foto Lukáš Budínský)

V tomto stadiu nastává okamžik, který dává naší letošní Beskydské sedmičce nový rozměr. Poprvé se dozvídáme, že jsme v naší kategorii na 3. místě a dokonce víme, že na čtvrtého máme náskok 10 minut. Náš časový rozpis je náhle zapomenut a začínáme závodit ne s časem, ale s pány, kteří si vyšli na B7 bez dětiček. Tým 1004 – Bez dětiček. Jenže – ouha! Začíná se projevovat můj takřka nulový příjem energie. K tomu mám opět velké bolesti zad. Ty řeším tak, že si baťůžek dávám opačně, tedy zepředu na hruď. Trochu to pomáhá, jenže má chůze je čím dál pomalejší a Pavel na mě musí čekat. Na rozcestí pod Folvarkem si klekám na kolena, hlavu pokládám na zem a chvilku odpočívám. Později mě napadne – ještě že jsme tam byli sami – můj poklek s šátkem kolem hlavy by nemusel být správně pochopen a jít kolem nějaký kritik muslimů, určitě bych dostal kopanec do mé vystrčené zadnice… Je zle, říkám si. Musím překonat nechuť k jídlu a něco do sebe dostat, jinak solidně rozběhnutý závod může dopadnout všelijak. Poprosím Pavla, aby mně vytáhl z baťůžku další plastovou láhev s mým koktejlem – ovesné vločky, ovoce, rozinky, chia semínka, oříšky, goji, mandle, voda. To má být má záchrana. Beru hůlky do jedné ruky, do druhé láhev, ze které sem tam upiju, a odhodlaně kráčíme ke Kněhyňskému sedlu. Podařilo se mi do sebe dát asi půl litru tohoto tmavého hustého nápoje a… pomohlo to! Z Čertova mlýna přes Tanečnici až na Pustevny má náš pohyb zase celkem důstojné parametry. Na Pustevnách mě v minulých ročnících vždycky čekala má žena Drahuška. Dodala trochu dobrého slova, přinesla nějakou dobrotu. Letos jí to zdravotní stav nedovolil. Ovšem zcela perfektně ji tentokrát nahradila Klára Rampírová – dodala pár povzbudivých slov, k tomu vychlazenou coca-colu, nabídla tabletky proti křečím (ty jsem naštěstí nepotřeboval). Velice příjemná přestávečka!

7-210-fotografie-16-67a

Trošku nucený úsměv (foto Lukáš Budínský)

Co nás čekalo, to každý dobře ví – strmý sešup do Ráztoky, abychom mohli opět vystoupat na hřeben Radhoště. Kolena už byla znát, ale bojovali jsme dál, vždyť cíl už byl poměrně blízko. Na Ráztoce byla poměrně velká koncentrace turistů. Bylo deset hodin dopoledne a výletníci se chystali na své výletky. Ovšem, musím ocenit zájem turistů o dění kolem B7. Skoro všichni, které jsme míjeli, tleskali, povzbuzovali, usmívali se, fandili. Bylo to nesmírně příjemné a mně osobně to ohromně psychicky pomohlo. Našim pronásledovatelům jsme mírně poodskočili na 15 minut, takže už jsme si začínali věřit, že by to mohlo vyjít. Jenže Pavlovo koleno začínalo otékat a určitě i pořádně bolet. Pavel své problémy s kolenem bagatelizoval, vyhráno jsme v tomto stadiu závodu určitě neměli. Výstup na Radhošť byl zase nekonečný, ne a ne se dočkat kýženého hřebene…

Ale dočkali jsme se! Konečně Radhošť se sochou slavných věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Nahoře je zima, zataženo a vítr. Po pípnutí valíme na další stanoviště na Pinduli. A je to tu – poslední možnost na občerstvení. Vloni jsem se tady napájel vodou z okurek, dnes do sebe leju kofolu a posilňuji se obligátním banánem. Na parkovišti opět míjíme Jirku Piechowicze, který dělá support své Katce a dalším ultrasťákům. Napadá mě, že to jedna z možností, jak se zbavit těžkého batohu, mít možnost běžet prakticky na lehko jen s povinnou výbavou a přesto mít vše potřebné k dispozici. Dochází mi, že pokud se někdy příště opět přihlásím na Beskydskou sedmičku a budu chtít opět usilovat o bednu, bez této vychytávky se asi neobejdu… Máme poslední informaci z tratě – náskok na pronásledovatele se zase mírně prodloužil, sláva! Pavlovo koleno je stále od krve, ale bez ohledu na to, jak vypadá, funguje docela dobře. Čeká nás poslední výstup. Muziku už jsem vypnul, soustředím se na pohyb vpřed. Pavel je ve výstupech nadále rychlejší, nicméně se mi přizpůsobuje a spolu míříme na tento 917 metrů vysoký kopec. Po trase nás sice míjí několik dvojic, ale už jsme na nějaké závodění apatičtí. Na Javorníku nás dokonce míjí Katka Piechowicz s Markem Balcarem. Běží krásně. Snažíme se jich držet, ale za chvíli nám utíkají. Už nám chybí motivace a asi i síly. Zbývá poslední dva kilometry! Jeden! Běžíme kolem tenisových kurtů a směřujeme dlouhou uličkou k náměstí. Pocity jsou fantastické. Zatáčka, mírný kopeček, kočičí hlavy a v dáli už burácí frenštácké náměstí. V dálce vidím svou ženu s připraveným fotoaparátem. Posledních 200 metrů. Sto! A je to tady!!! Cíl, tolik očekávaný cíl! Emoce jsou vyšponované nadoraz. Gratulace Pavlovi za jeho statečný výkon. Stoupáme na K2. Nahoře dostáváme od neuvěřitelně milých hostesek šerpo-klíčenku s motivem Beskydské sedmičky. I ostatní pořadatelé jsou nesmírně vstřícní, trpěliví k našim neohrabaným a unaveným pohybům. Dívám se na čas: Doběhl jsem v 13:33:33 hodin, Pavel si pípl o dvě sekundy později, takže náš oficiální čas je 15:33:35. A já to měl naplánováno na 15:35! Na chvíli si musím lehnout na lavičku. Tělo sice toho má dost, ale duše je v euforii. Napotřetí se to podařilo a ve svých 56 letech jsme společně s Pavlem dosáhli na bednu. Je to sice „jenom“ bronz, ale i za ten jsme rádi. Po chvilce už přicházím k sobě. Následují gratulace od mnoha přítomných kamarádů i od těch, kteří mě znají pouze z facebooku nebo čtou můj blog.

002

Tady je to už euforie

Na závěr snad trochu statistiky: Loňskému vítězi v této kategorii stačil čas 17:13 na vítězství. Ti letošní ho překonali o neskutečných skoro pět hodin! (12:16). Letošní trať sice byla trochu jednodušší, ale i tak je rozdíl obrovský. Náš časový plán, který byl tak trochu „našponovaný“, spíše jsem počítal s časem někde kolem 16 hodin, se podařilo zvládnout, dokonce jsme ho o trošku překonali. Přesto si myslím, že máme ještě dost co zlepšovat a logisticky zdokonalovat. Po překonání celé trasy jsem neměl jediný puchýř, opruzeninu či vlka. Podařilo se mi vše zvládnout bez jakýchkoliv tabletek proti bolesti. Celou trasu jsem odběhl především na banánech, spořádal jsem asi dvě energetické tyčinky a vypil asi litr mého „spešl“ koktejlu. Shodil jsem asi 4 kila, ale už jsem vše zase nabral. Organizátoři, trasa, značení, občerstvovačky, nedělní vyhlašování – všechno bylo perfektně zvládnuté a na tomto místě nezbývá než poděkovat všem, kteří se kolem B7 motají – Byli jste perfektní, děkuji za vše a těším se 7. ročník, kde se pokusíme obhájit naše třetí místo.

017

Pózujeme s krásnými “šerpo-klíčenkami”

025

Jen si chvilečku odpočinu… (foto Jan Smejkal)

015

Pohled z tohoto místa se neomrzí

024

Kamarádi a úspěšní pokořitelé B7 z Horních Bludovic při nedělním zakončení závodu v místní hospůdce

Foto z produkce bratra Jana Smejkala:

http://jack777.rajce.idnes.cz/Beskydska_sedmicka_2015/

One thought on “Beskydská sedmička 2015 aneb Do třetice všeho dobrého

  1. Dík za hezké čtení, vždy mně to motivuje k běhání. Připravuju se na KLIMATEX Ultra 102km ze Vsetína, mimo jiné sbírám zkušenosti i z blogů.
    Naviděnou třeba na nějakém závodě (Valašský hrb, H8,…)

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s