Slezský maraton potřetí

Slezský maraton mám rád. Před třemi lety jsem na něm poprvé vychutnal slasti a hlavně strasti běhání po horách. Byl to můj první běžecký maratonský závod v novodobé historii. (Mám totiž ještě historii „starodobou“, kdy jsem běhal ještě jako teenager). Dost jsem to tehdy protrpěl, bojoval s křečemi i s velkým horkem a do cíle jsem, dorazil totálně zničený a v podstatě na chvostu závodního pole. Od té doby jsem poznal pár atraktivnějších, pro mě úspěšnějších, rozmanitějších i exotičtějších závodů, ale Slezský maraton pro mě stále zůstává srdeční záležitost.

Letos jsem absolvoval trasu kolem Dolní Lomné už potřetí a jako vždy, i tentokrát jsem měl cíl. Vlastně to byly cíle dva: Pokusit se atakovat loňský čas 4:43 a druhým cílem bylo porazit svého spolužáka a kamaráda Vlado Martynka a oplatit mu porážku z Perun Skymaratonu. Něco natrénováno bylo, i když to nebyly nikterak oslňující kilometráže, ale říkal jsem si, pokud tělo vydrží, mohlo by se to podařit.

Startovalo se o půl desáté tradičně od areálu Matice slezské. Trasa směřovala šotolinovou cestou na Kozubovou, běželo se poměrně rychle, jak už to v úvodu bývá. I já se snažil držet své tempo, očima hledal známé tváře, s některými jsem se pozdravil a prohodil pár povzbuzujících slov. Láďa Martynek ale nikde. Ten bude někde hodně vpředu, říkal jsem si a doufal, že se mi ho podaří dostihnout. Avšak při seběhu na Košařiska jsem zaznamenal jinou povědomou postavu, číslo 235 – Josef Ščerba. Chlapík z nedaleké Lučiny, ročník 1956, mě nedávno proškolil na Čtyřlístku. Tak si říkám, budu se ho držet! Jeho strojové tempo jsem obdivoval už na předešlém závodě, tentokrát se mi dařilo s ním držet tempo a dokonce před Ostrým jsem mu trochu cuknul. Konečně nějaký závod! Měl jsem radost, ale ta netrvala dlouho. Při technickém seběhu z Ostrého směrem do Tyry se kolem mě přes popadané větve a hlubokou trávu prohnalo něco podobné dělové kouli s číslem 235 na zádech. Musel jsem se v duchu pousmát: Šedesátník a s takovým drajvem, klobouk dolů! Vzájemný souboj ovšem pokračoval, dál jsme se naháněli, jak malí kluci, ale pak to přišlo: První křeče v zadní části stehen. Nezbývalo než zvolnit, hodit do sebe magnezko a doufat, že křeče povolí. Železný Josef byl mezitím v nedohlednu.

010

Před posledním kopcem

Na Slavíči jsem se pozdravil se známými Ultrasťáky, pořádně doplnil tekutiny, polízal soli, zkontroloval mezičas z loňska, který byl na minutu stejný a pokračoval v polykání dalším kilometrů. Ještě stále byla jakáž takáž naděje, že se mi podaří oba cíle splnit. Jenže při seběhu na Lačnov se křeče znovu ozvaly. Snažil jsem se běžet uvolněně, bez násilných pohybů, jenže moc to nepomáhalo – zase zvolnění, pořádné doplnění tekutin, banán a zas jsem to trošku rozchodil a posléze i rozběhl. Na Tatinkách jsem potkal fotografujícího bráchu. Setkání mě morálně povzbudilo a nalilo trošku sil do posledního kopce. To už musíš vydržet!, říkal jsem si. Stoupák je to pořádný, a když jsem vylezl z lesa, stezka k chatě byla poseta barevnými korálky stoupajících závodníků. Nezbývalo než opřít ruce do kolen a snažit se bojovat s únavou, teplem i apatií. V tomto stadiu jsem trochu zalitoval, že nemám s sebou mp3. Pustil bych si tam nějaký heavy metal a není možné, že by mně to trochu nepomohlo!

02

Ještě kousek a už to bude jenom z kopce

Poslední občerstvovačku na Kamenitém jsem bezezbytku využil, doplnil všechno potřebné, rozžvýkal tabletku proti křečím a pokračoval ve strmém stoupáku na Kozubovou. Potkávám zde neúnavného fotoreportéra Lukáše Podoláka (díky za fotky!). Chůze ještě šla, ale běh mě kvůli křečím dělal v tomto stadiu velké potíže. Buchnu do sebe poslední magnezko, zvolňuji, předbíhá mě dost kolegů závodníků, ale nenadělám s tím vůbec nic. Začíná mě být jasné, že loňský čas asi nepřekonám. Z Kozubové mě čeká už jenom seběh, tabletka i magnezko konečně zaberou a já můžu normálně běžet. Není to sice žádný úprk, ale už mě celkem nikdo moc nepředbíhá, spíše se mě daří pár běžců, kteří asi také nejsou už v nejlepší kondici, předběhnout. Potkávám svou ženu, která si mezitím udělala výlet na Kamenitý a teď notně povzbuzuje. Je to dobré, už jen dva kiláky, funím z kopce a zanedlouho vbíhám do cíle, čas 4:48, o pět minut pomaleji než v loňském ročníku.

01

Pár metrů před cílem

Po krátkém odpočinku se dovleču k vytištěným výsledkům a hledám spolužáka, ale marně, není tam. Možná ani nezávodil, říkám si. Josef Ščerba mi nakonec nadělil 13 minut… Čekáme ještě na kamarádku Zdenku, které jsme slíbili odvoz. Přišla, chudák, celá pomlácená, kolena, lokty, samá zaschlá krev. Po nezbytném občerstvení nasedáme do auta, a aniž bychom počkali na vyhlášení výsledků a tombolu, fičíme domů. Důvodem je pozvání na šedesátku kamaráda. Jakmile jsem pozdě večer dorazil z oslavy domů, mrknu na výsledky a Vladislav Martynek, čas 4:55. Takže aspoň něco…

015

Spolužáka Vladislava Martynka zachytil v cíli náhodou bráchův objektiv.

Fotografie: Jan Smejkal

http://jack777.rajce.idnes.cz/Salomon_Slezsky_maraton_2015

Advertisements

2 thoughts on “Slezský maraton potřetí

  1. Potkal jsem Vás ve stoupání z Lačnova na Kamenitý, vyzvídal jsem kolik je hodin a přemýšlel jestli to dáme do 5 hodin, jsem rád, že se to oběma povedlo, ať Vám to běhá pořád!

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s